Dva mladí dobrodruzi, Martin Měchura a Petr Petříček, si zamilovali motocykl Vespa 150. A vrtalo jim hlavou, jak si ho pořídit. U nás už je to veterán a drahý, v Asii běžný dopravní prostředek. A pak to přišlo. Koupí ho v Asii a přivezou domů. Z původního nápadu na nákup se stal námět na expedici.
Na Barmu
Cesta k hranicím s Barmou vede přes kopcovatou krajinu. Užíváme si výhledu a chladnějšího podnebí. Do cíle to máme kolem 40ti km. Tušil jsem, že nemáme moc plynu v nádrži, ale stále ještě máme nějaký záložní v bombě. Samozřejmě po nějaké chvíli přepínáme na zálohu. Jenže ta nějakým chybným propočtem také došla. Díky chladnému počasí se plyn méně odpařuje a tak se dá jet přískokem plazením vpřed. Zastaví se, nechá se trochu natlakovat s kousek se jede. Je vidět, že se tady s podobnými problémy počítá a tak jsou v kopci na svodidlech položené kameny na zabrždění. Poslední možností je přepnutí na bombu, která je už dávno prázdná. Kolem projíždí náklaďák plný plynových lahví. Přemýšlíme o přepadení, ale s kudličkou rybičkou je únos náklaďáku komplikovaný, ne li nemožný.V prázdné bombě se roztáhnul zbytek plynu a jede to. Do cíle chybí kolem 20 km. Cesta vede stále do kopce, ale tukan to dává. Jakmile jsme na vrcholu vypínám motor a už to letí samospádem. Z kopce se snažím brzdit jen minimálně, aby to na protikopci dojelo co nejdál. V jednom místě je nádherný nový asfalt a dlouhý kopec téměř bez zatáček. Tady tukana pouštím takovou rychlostí, jakou snad v životě nejel. Bez tachometru se to nedá odhadnout, ale já si rád představuju, že to bylo alespoň 100 km/h. Tuktučí rychlostní rekord. Teď už se nebojím ani na solný jezero, jen to bude muset někdo naklonit. Plachta je napnutá, všechno co může plápolat ve větru plápolá(dokonce i některé plechy), no prostě paráda. Ještě že to má přední sklo, protože jak se usmívám, tak bych měl zuby plný much(což je ostatně jeden ze snů spousty Thajců – ekvivalent přísloví létání pečených holubů rovnou do pusy ). Kilometry vesele ubíhají a na prázdnou láhev se daří dojet až k LPG stanici na kraji Mae Sot. Tady mi to samo chcíplo. Tohle bylo fakticky na poslední chvíli. Plníme všechno, co se naplnit dá a ještě si bereme nějaký plyn do igelitek. člověk nikdy neví.Hranice s Kambodžou
Vzhledem k tomu, že nám pomalu vyprchávají víza pro Thajsko tak máme dvě možnosti. Buď si víza prodloužit v Bangkoku = další zdržování, nebo překročit hranice. Samozřejmě jsme pro druhou možnost a tak letíme s větrem o závod(v našem případě spíš s vánkem až bezvětřím). Jediný budík v tuku je ampérmetr. Podle něj to sypeme skoro celých 15A(odhadem 50 km). Jakmile se člověk vymotá z Bangkoku (což je skoro 20Ah = 40km) začne být krajina přívětivá – všude samé políčko s rejží a po téměř měsíci stráveném ve městě je to super pohled. Cestou nás zlobí tuktuk a tak hledáme nějakého opraváře, ale co se neděje – nikde v okolí nemají ani tuka o tuktucích. Co jsme opustili Bangkok, tak jsme za 300 km nenarazili ani na jediného. Musíme na hranice tak jako tak. Víza už nám propadla a za každý den je pokutička. Hranice je pěkná, ale bohužel nedokáže odbavit mezinárodní dopravu. Aby jsme se vyhnuli dalším sankcím a získali nová víza, tak musíme překročit hranici alespoň pěšky – získat Kambodžská víza a zase se vrátit do země. Protože sháníme informace, tak pendlujeme z jedné strany na druhou v podstatě načerno a bez pasů. Nakonec víza za nás vyběhá nějakej chlapík a tak po získání víz už do Kambodže vstupujeme pouze virtuálně. Udělali jsme si krásnej výlet za pokutou a už zas můžem blbnout v Thajsku. Po opravě tukana na zemi před autobusovou stanicí se vydáváme opět na Kambodžskou hranici. Tentokrát jiný přechod. Byli jsme předem varováni, že to je s tuktukem téměř nemožné. Prý kambodžani nemají Thajce v lásce a tuktuk je symbolem Thajska. Chvíli lámeme paní úřednici na thajské straně, aby nás vypustila ze země. Není jim jasné, jak je to s vlastníkem našich plavidel. Techničák je psaný na původního majitele, ale my máme kupní smlouvu. Vypouštějí nás a teď je míček na kambodžské straně. Kambodžská víza už máme v malíku, neděláme to přece poprvé. K tomu vyplňujeme spoustu papírů a jedeme. Hranicí probrumlávám v tukovi tak jak cedule vyžadují. Závora je nahoře a tak všichni včetně mě projíždějí. Kozáče na Vespě zastavují a kontrolují. Za chvíli se ke mě přidává a jsme tu. JÓÓÓÓ KAMBOOOOOO BEJBY. Dojíždí nás chlapík na motorce a že jsem projel bez proclení a musím zpátky na hranice. V kanceláři je celkem příjemný chlapík a vybavuje se se mnou. Pak mi úplně klidně řekne, že mě do Kambodži nepustí. Cože???? Musím mít nějaký dopis z hlavního města abych mohl pokračovat. Říkám mu polopravdu, že kamarád projel (už mu neříkám, že na motorce – ty jsou bez problémů). Nakonec mě propouští s tím, že on mi razítko nedá a nechá na celnících, jestli mě bez něj pustí. Jeden z celníků vypadá, že má dobrou náladu a když mu vysvětluju, co a jak, tak říká: “Já tě mám zkontrolovat, jestli máš víza a vstupní razítko. To máš. Tak za mně je to všechno v pořádku”. Jóóóó Kamboooo bejby.
Dopravní komplikace
Problémy při shánění našeho mazlíka
Odvoz tuktuku je opravdu zábava, ale ještě větší je jeho oprava. Probíhá to asi takhle . Přijede se k opravářovi a ten se na to mrkne – odhadne cenu a že druhý den se jde na to. Druhý den ve 2 je vidět, že sundal kryt motoru a vyndal svíčky. Super. V naší přítomnosti ukáže, že je přední kolo v háji a jde se do krámu, kde povídá: to máte ráfek, gumu, střed, osu. Návrat na servis neboli chodník kousek od krámu. Vše se vymění. Baterka v háji, to už je dál a tak se stará baterka naloží na motorku a už to frčí. Takhle se průběžně za použití majitele nakoupí všechny díly – samozřejmě majitel se nesmí vzdálit, takže si aspoň připadá užitečný, když už se v tom neumí vrtat. Když už to začíná vypadat slibně, tak se pomocí tkaničky do bot tuktuk odtáhne na benzínku, kde se natankuje plyn(ekologicky je to trochu sporné, když se do dvoutaktu nacpe plyn a pak se to hustě zalije olejem). A už to vrčí. Pak se koupí nejdůležitější součástka – lahev rumu, a už se spravujeme i my. Je jasné, že zatímco stroj se pomalu vylepšuje, tak my se rapidně zhoršujeme. První rozjezd musíme nechat na další den.
Řízení je silně o zvyku, alespoň pro mě. Řazení je přímo mezi nohama a vzhledem k tomu, že plyn je jako u motorky na řidítkách, tak řazení musí probíhat levou rukou. Spojka a brzda jsou na podlaze jako u nás. Do toho má tuktuk spoustu čudlíků, které nějak odhalujeme až na jeden.
Moje první zkušenost s touto mimozemskou technologií vypadala podle toho. Při řazení mám sundanou nohu z plynu a pořád to řve. Jindy zase stojím na plynu a nejede to. Divný. Přeřazování levačkou taky není zrovna nejplynulejší a do toho kolem provoz, jako když celá ČR vyráží najednou na dovolenou do Chorvatska. Větší ulice má alespoň 4 pruhy v jednom směru a průměrně 3 vozidla na pruh s mumrajem připomínajícím spíš klubko hadů než uhlazené evropské popojíždění. Řízení na levé straně silnice tomu taky úplně nepřidá. A občas to díky speciálně vyladěnému volnoběhu chcípne přímo na křižovatce když skočí zelená. Do toho všeho mi ze zadní sedačky Kozáč říká:”Tady doprava. Tady jsme měli jet doprava!!”. Během téhle mojí prvotiny se mě pokouší stopnout babča. Zachránil jsem jí život tím, že jsem nezastavil. Když ne život, tak spodní prádlo určitě.
Už se nemůžu dočkat, až se budeme pokoušet odjet z Bangkoku. Trochu se bojím, že tady budeme celých 5 měsíců bloudit uvězněni provozem.
Na jedné křižovatce čekáme asi 2 minuty na zelenou, tak si hraju a zkouším čudlíky. O křižovatku dál, zase na světlech najednou tuktuk chcípne. Nejde nastartovat a tak ho musíme odtlačit. Po nějaké době se ho podaří nastartovat. Jedem rovnou k jinému opravářovi známému pod jménem Tuktuk doctor. Chlapík se mrkne a hned vidí, že nám teče olej z převodovky a hned to spravuje. S motorem nedělá nic, podle něj je v pohodě. Časem se ptáme na neznámý čudlík a ouha: děti nehrajte si s odloženými čudlíky! Páčka ovládá vypínání přívodu paliva. Než to zdechne, tak celkem kus cesty ujedete :o)
Náš příjezd na hotel je kupodivu celkem v klidu. Každý má si všímá svého a tak vůbec nebudíme pozornost. Při odjezdu mi to chcípne přímo mezi dvěma přeplněnými venkovními hospodami, kam chodíme na snídani a na večeři. Trapas, ale zdá se, že to zaregistrovali asi tak 3 lidi. Během startování si vozítko střelí do výfuku a hned máme plnou pozornost všech 300 lidí, až na dva, které musí křísit ze mdlob. Kdybyste slyšeli o teroristickém útoku na Khaosan Road v Bangkoku, tak víte o co šlo. Náš tuktuk tam získal novou přezdívku: Prďoch.
Nezapomeňte průběžně sledovat jejich cestu na našich stránkách s námi.
